Íránské drama Drobná nehoda získalo dvě nominace na Oscara

Mistr podvratné íránské kinematografie Džafar Panahí přichází s filmem, který je inspirovaný jeho vlastními zážitky z vězení. I proto kromě typického humoru přináší nezvykle otevřený a rozhořčený políček autoritářskému režimu, jenž pohrdá právem na svobodné vyjádření a prostou lidskou důstojnost.

Mrazivý thriller s prvky grotesky přijde do českých kin 26. února  ve spolupráci s festivalem Jeden svět. Film míří do distribuce v době, kdy jeho autor znovu čelí vězení. 

Nejnovější dílo legendárního íránského režiséra a disidenta Džafara Panahího přichází do kin v mimořádně vypjatém okamžiku. Panahí byl totiž nedávno v Íránu znovu odsouzen – tentokrát k jednomu roku vězení. Přesto veřejně deklaroval, že se po skončení oscarové kampaně hodlá vrátit do vlasti, navzdory hrozbě uvěznění.

„Nikde jinde než v Íránu žít nemohu. Mnoho mých krajanů se rozhodlo – nebo bylo donuceno – emigrovat. Já to ale nedokážu. Nemám na to odvahu! Nejsem schopen žít mimo Írán. Uvidíme, co se stane. Každopádně tento film musel vzniknout,” říká Panahí. Drobná nehoda tak vstupuje do kin nejen jako mimořádný filmový počin, ale i jako živé svědectví osobní odvahy a uměleckého odporu.

Film má na kontě už desítky ocenění a nominací, kromě Zlaté palmy v Cannes např. nominace na tři Evropské filmové ceny, čtyři Zlaté glóby. 

Inspirace vlastními zážitky z vězení
Vítěz Zlaté palmy z Cannes je mrazivým thrillerem s prvky temné grotesky, kterému nechybí humor a nadhled. Příběh filmu začíná v okamžiku, kdy náhoda svede dohromady bývalého politického vězně Vahida a muže, v němž pozná svého mučitele z vězení. Jeho tvář Vahid sice nikdy neviděl, protože měl při výsleších zavázané oči, ale jeho krok a specifický zvuk umělé nohy pozná s jistotou… Ale je ta jistota naprostá? Lze na ni vsadit lidský život? Bez velkého plánování se Vahid pouští do tragikomické záškodnické akce, která svede dohromady bývalé spoluvězně poznamenané všudypřítomnou politickou zvůlí…

„Počáteční nápad přišel rychle: položil jsem si otázku, co by se stalo, kdyby byl jeden z lidí, které jsem potkal ve vězení, propuštěn a setkal se tváří v tvář s někým, kdo ho mučil a ponižoval,” říká Panahí. 

The New York Times: Strhující, krásně natočený film
Projekt Tady Vary nabídnul 7. ledna exkluzivní celorepublikovou předpremiéru filmu, která proběhla v desítkách zapojených kin. Pro české publikum tak šlo o první širší příležitost vidět film, který vzbudil mimořádnou mezinárodní odezvu. Po světové premiéře v Cannes získal film výjimečně silné recenze, které ho řadí mezi nejzásadnější filmové tituly posledního roku. 

„Mimořádné. Každý okamžik svědčí o práci mistra,“ píše Rolling Stone. Dle recenzenta britského listu The Guardian jde o „Panahího nejotevřenější kritika režimu – bez metafor, bez zábran.“ The New Yorker vidí film jako „Silný morální thriller o nejistotě pravdy… a volbě mezi pomstou a milosrdenstvím.“ Je to „strhující, krásně natočený film,“ shrnuje The New York Times. 

Začne to jedné noci jako drobná nehoda, která svede dohromady bývalého politického vězně Vahida a muže, v němž pozná svého mučitele z vězení. Jeho tvář Vahid sice nikdy neviděl, ale jeho krok a specifický zvuk umělé nohy, ten pozná s jistotou… Ale je ta jistota naprostá? Neprůstřelná? Bez velkého plánování se Vahid pouští do tragikomické záškodnické akce, která svede dohromady bývalé spoluvězně poznamenané všudypřítomnou politickou zvůlí. Společně čelí otázce, jež pronásleduje mnoho národů: můžeme se krutému systému pomstít na jednotlivci, který mu oddaně slouží? 

Džafar Panahí

Džafar Panahí (nar. 1960 v Myaneh, Írán) je jeden z nejvýraznějších představitelů íránské nové vlny a celosvětově uznávaný filmový režisér. Vystudoval filmovou školu v Teheránu a svou kariéru začal jako asistent režie u Abbáse Kiarostamího. Mezinárodní pozornost získal hned svým debutem Bílý balónek (1995), za nějž obdržel Zlatou kameru v Cannes. Následující snímky jako Zrcadlo (1997), Kruh (2000) nebo Offside (2006) potvrzují jeho schopnost citlivě, ale odvážně zobrazovat život v autoritářském Íránu, zejména z perspektivy marginalizovaných skupin.

Kvůli kritickému obsahu svých filmů se Panahí opakovaně dostával do střetu s íránskými úřady. V roce 2010 byl zatčen a následně odsouzen k šestiletému domácímu vězení a dvaceti letům zákazu filmování. Přesto natočil několik snímků „v ilegalitě“ – například Není to film (2011), Taxi Teherán (2015, Zlatý medvěd v Berlíně) nebo Tři tváře (2018, cena za scénář v Cannes), čímž se stal symbolem uměleckého odporu proti cenzuře.

Panahího díla kombinují dokumentární realismus 
s osobní poetikou a politickým apelem. I přes represi zůstává hlasem těch, kteří v Íránu nemohou mluvit nahlas. V roce 2022 byl opět uvězněn a zkušenosti z vězení ho inspirovaly k natočení svého nejotevřeněji kritického filmu Drobná nehoda, který na půdorysu thrilleru rozehrává morální drama o vzpouře proti systému. 

Při přebírání Zlaté palmy Panahí vyzval všechny otevřeně smýšlející Íránce, aby se sjednotili v rámci boje za svobodu: “Je na čase požádat všechny Íránce s odlišnými názory, v Íránu i po celém světě, o jednu věc: Odložte stranou všechny problémy a rozdíly. Nejdůležitější je určitě naše země a svoboda naší země.”